Kill Bill aneb Jak jsem cenzuroval knížku pro děti
To bylo tak. Z nádražní knihobudky jsme si jednou přinesli dětskou knížku – O dvou kamarádech, Harýkovi a Billovi. Napsal ji Rudo Moric. A zanedlouho jsme v rámci předčítání dítěti před spaním sáhli právě po Harýkovi. Začalo to nevinně. Konečně se narodilo štěňátko, které si holčička Mirka předem zamluvila. Pejsek dostal jméno Harýk, získal svůj pelíšek a naučil se pít z misky. A pak to přišlo. V páté kapitole přišel děda, který „umí zajímavě vyprávět“. Sedl si a hned začal: „Jestlipak víte, co se stalo? Naše Minda měla mladé.“ „Jak to, měla, snad má, ne?“ vyzvídá máma. „Měla, zdůraznil děda. „Už má jen jedno.“ A sakra, tady bude něco zlého, mám neblahé tušení. Nicméně čtu zatím dál: „Jdu vám brzy ráno na půdu – a co nevidím? V mé staré železničářské čepici leží Minda a vedle ní čtyři koťátka,“ začal děda. Rozzlobilo mě, že se to stalo zrovna v té čepici. Je stará, ale dobrá k včelám. Síťka na ni dobře přiléhá. Mimoto, co bychom dělali s tolika koťaty! Povídám, snad nebudu